VAŠE NEJHLUBŠÍ PŘÁNÍ A TOUHY UKAZUJÍ TEN SPRÁVNÝ SMĚR

Pocity úzkosti, tíhy na prsou, knedlík v krku a další podobné příznaky mohou být důsledkem odpojenosti od našeho jádra, od našich opravdových tužeb, od smyslu našeho života, od Boha… Někde v hloubi duše, pod nánosy různých strachů, sebeobviňování a pochybností o sobě samých, tušíme naší OPRAVDOVOST, tušíme kudy se chceme opravdu vydat, ale zdá se nám to příliš naivní či opovážlivé, nebo příliš se vymykající zaběhnutým pořádkům.
 
Časem si ale začínáme více a více věřit, až se najednou z původní pohádky stává skutečnost, fantazie a realita splývají v jedno. A to je ta Cesta – nepřestávat VĚŘIT!
 
A zde citace z mé milované knihy:
 
“Můj Bože, má Matko, neustávej, dokud nebudu mít tvar, jaký ode mne očekáváš. Zkoušej to, jak uznáš za vhodné, a tak dlouho, jak budeš chtít – ale nikdy mě neodkládej na hromadu starého železa duší.”

Čarodějka z Portobellla (Paulo Coelho)