Moudro malého prince

Jednou večer jsem otevřela knížku, pohádkovou a moudrou, která hladí po duši. Oblíbila jsem si jejího hrdinu malého prince, protože se nebál dívat se na svět srdcem a velmi mě dojala jeho slova o květině, kterou měl rád, ale porozuměl jí teprve po čase:
 
,,Neměl jsem ji poslouchat,” svěřil se mi jednou, ,,člověk by vůbec květiny poslouchat neměl. Měl by se na ně dívat a vonět k nim. Ta moje dokázala provonět celou planetu, ale já se z toho neuměl těšit. Ty řeči o drápatých tygrech mě měly dojmout, a rozhodně ne dopálit…”
 
,,Tehdy jsem nic nepochopil! Měl jsem ji soudit podle skutků, a ne podle slov. Dávala mi vůni a světlo. Rozhodně jsem neměl utéct! Měl jsem za těmi jejími ubohými úskoky vytušit něhu. Mohl jsem vědět, že květiny si vždycky odporují! (…)”
 
Cítíte to taky? Ten malý klučík, princ z jiné planetky, pochopil ženskou podstatu! Potěšilo mě, že mi ji skrze tuhle krásnou metaforu připomenul. Uvědomila jsem si, jak jsem šťastná, že mohu být ženou – tou, která dokáže svou láskou druhým provonět a prozářit životy. A přitom jsem si dovolila přijmout svoji emoční rozporuplnost, která ke mně jako k ženě prostě patří. I když se směju, i když pláču, i když se zlobím, i když jsem uražená, i když vystrkuju svoje pomyslné trny, vždycky za tím stojí jenom má křehkost a zranitelnost. A ta je květinám i ženám vlastní.
 
Dívejme se na lidi kolem sebe srdcem, tak jako to dělal malý princ, teprve tak se do nich totiž můžeme skutečně vcítit a přijmout je takové, jací jsou.
 
Petra