Jak by měl vypadat posel pravdy

Cesta k sobě samé je krásná, kouzelná. Vyskytují se na ní však ostré zkoušky. A jednou z těch nejsvízelnějších je setrvání v pokoře.
 
Cítím, že stoupám, že se vyvíjím, testuji různé metody a teorie štěstí a ony fungují. A tu přijde ten moment, velmi potutelně, skoro neviditelně se vplíží do mého srdce a nakukává mi, že já “vím víc než ostatní”, že “já jsem dál”, “on/ona tomu nerozumí”. Tomuto momentu říkám Scylla a Charybda. Zní to dostatečně hrůzostřašně? Také že je.
 
 
V tomto momentu se totiž rozhoduje, jestli spadnu níže, než jsem kdy byla na začátku své cesty, nebo zda vyletím nepopsatelným skokem vzhůru.
 
 
Nikdo na své cestě není dál, není na tom nikdo hůř či lépe, není nikdo moudřejší, zkušenější, není… Jsme jednota. Čím lépe se ve svém bytí budu cítit já, tím lépe se budou cítit i druzí. Porovnávání neexistuje, oddělenost neexistuje, čas neexistuje. Existuje pouze jeden den, který se neustále opakuje, dává nám další a další šance k nekonečnému štěstí. Dává nám šanci projít Scyllou a Charybdou, zvítězit tím, že zvítězí všichni.
 
A jak by tedy měl vypadat posel pravdy? JAKO TY! Děkuji!