ŽIVÁ, KRÁSNÁ, DIVOKÁ… AŽ DO KONCE

Listopad. Nádherný měsíc, plný barev, uklidnění a zpomalení. Měsíc, ve kterém vzpomínáme na své drahé, kteří nás už předešli na věčnost. Hroby krásně vyzdobené. Světlo svíček umocňuje a zdůrazňuje naše propojení a naději. Je krásné, že nezapomínáme.
 
Nezapomínejme také na své drahé blízké, kteří jsou nemohoucí, nemocní, bezmocní, čekající… Kteří jsou tak často bez pomoci a sami (přesto,že mají rodinu). Můžeme jim ještě přinést hodně lásky, radosti a porozumění.
 
Přikládám BÁSEŇ STAŘENKY
Našli ji v jejích věcech po smrti v léčebně dlouhodobě nemocných a rozhodli se ji zveřejnit. Já ji objevila v knize, kterou jsem si koupila a velmi mě dojala. Myslím, že je nádherným odkazem pro nás všechny a pro nás ženy ještě více.
Ve svých srdcích a duši zůstáváme vždy ŽIVÉ, KRÁSNÉ A DIVOKÉ!

Krásné, láskyplné prožití listopadových dnů přeje…
Marta
 
 
 
 
BÁSEŇ STAŘENKY
 
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to vidíte.
Ach, ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
 
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
 
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohle to vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
 
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let,
s bratry a sestrami slád život jako med.
 
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
 
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla štastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
 
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla a s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
 
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mě zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
 
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mně neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
 
Však uprostřed zkázy té, mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
 
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu… ted už -MĚ- uvidíte!
 
 
Z celého srdce děkujeme naší Laquesabence Martičce za nádherný, dojemný příspěvek. Když jsem ho dávala na blog a četla jsem si ho u toho, srdce se mi stáhlo dojetím. Nádherné! J.