Monika Michaelová: Skutečnou časovanou bombou společnosti je láska žen

Jako mladá učitelka vnímala, že školní systém není pro studenty zajímavý a bere jim chuť objevovat vlastní jedinečnost a rozvíjet svůj talent, místo toho v nich vytváří pocit omezení a frustrace. „Vzdělávání a školství vnímám jako klíčové, formující novou generaci.“ Když se ozvala s návrhy na změnu, byla odejita.
 
Do pracovního i osobního života lidí pracujících v odlišných sektorech se snažila prostřednictvím aktivit vnést radost, hru a prožitek: „Je výborné zatáhnout lidi z byznysu do světa hravosti, kde zapomenou na to, že jsou důležití ředitelé nadnárodních společností.“
 
Při porodu syna se jí spontánně rozšířilo vědomí. Začala se více zajímat o spiritualitu, především o tantru, šamanismus, léčení bylinami a kameny. Několik let vedla platformu Cesty prožitku. Osobní transformace ji však táhla dál. Říct „ne“ rozběhnutým projektům, přednáškám a účasti na konferencích bylo těžké, ale těžší bylo vědomí, že by hlásala změnu, aniž by jí sama prošla.
 
Vnímala dětskou mentalitu celé společnosti i sebe samé, preferování vnějších horečných aktivit před „pouhým“ bytím a prací ve vlastním nitru, cítila programy „Pomozte mi někdo!“, „Zachraňte mne!“, „Ať udělá změnu někdo jiný než já!“. Proto se na podzim 2010 odešla učit k indiánům kmene Kogi v Kolumbii, jednomu z posledních kmenů žijících původním, přirozeným způsobem života.
 

 
Předávání domorodé moudrosti probíhalo pro Evropanku nezvyklým způsobem. „Tři měsíce jsem byla nechaná napospas všemu, co mne potkávalo. Toulala jsem se svou psychickou krajinou, poznávala se, spojovala s Matkou Zemí, s níž jsme jedno tělo. ‚Škola‘ byla v tom, že o mně lidé z kmene věděli, ale nechali mne, abych si na věci přišla sama. Setkání se ženami bylo jedním z nejsilnějších momentů vůbec. Zažila jsem s nimi plně, co to je být ženou, která je ve spojení s celou Zemí. Tam jsem se dostala ke své tvořivé síle. Domorodé ženy mi daly podporu a bezvýhradné přijetí. To by se mi v Čechách asi nestalo – odmala jsem se zajímala o ‚divné věci‘, a když jsem začala projevovat svoji přirozenou sílu, zažila jsem od jiných žen závist, soutěžení a strach. Pobyt u lidí kmene Kogi mi umožnil přesunout se z mužského konceptuálního žití do ženského bytí.
 

 
Každé ráno dnes Monika začíná den „praxí“: vnímá, jak se cítí, jaké pocity vyjadřuje její tělo, na co má chuť, co se jí zdálo. Plánuje jen to nejnutnější, spíše se ptá: „Pro co jsem dnešnímu dni dobrá? Co mohu pro dnešní den udělat? Jak mohu do svého světa, života, života mé rodiny a místa, kde žiji, vnést radost? Co mohu přinést?
 
Moudrý učitel a léčitel kmene zvaný Mamo Akindue mluvil o citech, o psychických vodách života, poli světa, které tvoří každý z nás. Úplně mi nedocházelo, co tím myslí. Začala jsem si to uvědomovat až po návratu do Evropy v každodenních situacích, které jsou konfrontující a nepohodlné. Proto mi daly tvrdý trénink, prohnaly mne největší bolestí a smrtí. Naučily mne, že právě péče o vody života je cesta, jak obnovit přirozený životní cyklus a vykročit z přežívání – smrtícího stisku existenční nejistoty, kdy myslíš jenom na zaplacení složenek a generuješ energii jednoduše na to, abys přežila – k vědomému životu.“
 
To je podle Moniky zároveň velká výzva pro ženy, které mají přirozeně léčivé schopnosti a jsou skrze své tělo a tělesné procesy spojené se Zemí. „Když žena začne poznávat svoji sílu, pulzaci vlastního bytí, je to tak mocné, že může propadnout strachu a panice. Důvodem této emoce jsou staletí odsuzování tělesné moudrosti a sexuality, zkušenosti ponižování a zraňování a malé povědomí o předkřesťanském spirituálním dědictví. Když se přesto žena na cestu k živosti vydá, poznává svoji touhu, svoje skutečné sexuální vědomí, cítí srdce, získává důvěru v sebe a v život. Až toto poznání integruje a překoná pokušení opřít se o vnější autoritu, bude schopná tvořit svůj jedinečný svět tam, kde zrovna je. A v něm se dějí zázraky. Skutečnou časovanou bombou společnosti je láska žen. Ta však pochází nejen ze srdce, ale především z dělohy a pramení ze spojení ženy s její vyživující, regenerující, nekompromisní temnou stránkou.“
 

 
Právě skrze krajinu a přírodu má k Česku silné, láskyplné pouto. „Země je náš domov. Vědomí Země je v nás a naše vědomí je spojené s jejím vědomím. Když s dalšími ženami pracujeme pro krajinu, dotýkáme se svého těla s láskou a pozorností, jakou bychom věnovaly místům Země, která potřebují být milována. Když ženy sedí na břehu řeky a vstoupí do energie vodního světa, navazují kontakt s psychikou, primární energií, prahmotou. Řeky nás učí, jak nechat svůj život plynout, uvolnit to, co nás drží zpátky, a najít jedinečné vlastní vyjadřování.
 
Na otázku, zda při výuce od šamana dostala pro svoji práci nějaké jasné pokyny, odpovídá: „Seděli jsme a on mi vyprávěl o partnerství, spojení mužského a ženského prvku, muže a ženy – on byl mužem medicíny, ‚synem Slunce‘, Mamu Akindue, a viděl ve mně ženu medicíny, ‚dceru Luny‘, Sohu. Popisoval, jak spolu takový pár v domorodém kmeni pracuje. Mluvil o devíti úrovních sexuálního spojení, z nichž jen jedno zahrnuje fyzický prožitek milování. A já po určité době neudržela emoce na uzdě a s plnou svojí probouzející se silou jsem na něho začala řvát: ‚To je sice strašně hezký, ale kde mám v Evropě najít takového muže?! Tam je to pro ženu k nepřežití! Já musím být chlap, abych tam vůbec dojela, a první, co na mne padne, jsou požadavky a povinnosti…!‘ On všechny ty emoce hněvu, strachu a nenávisti, které jsem na něho z břicha vychrlila, vzal jako čaroděj a s úplně stejnou intenzivní silou – ale ze srdce – mi je vrátil se slovy: ‚Ale to je tvoje práce, ženo. Ty máš sílu stvořit muže. Ty ho přijmi a proměň. To je ta práce, kterou my potřebujeme, abyste vy ženy začaly v Evropě dělat: abyste se probudily, abyste praktikovaly, abyste přijaly muže.‘ A odešel.“
 
Převzato z: http://www.galerie-ne.cz/
 
Monika Michaelová pro http://www.galerie-ne.cz/ – výňatek
Autor: Terezie Dubinová