Emoce jako součást ženské podstaty

Zná to každá z nás. Plánujeme, malujeme si obrazy do budoucnosti a sníme a pak najednou – tlustá čára přes rozpočet, nečekaná realita, která nás všech našich krásných snů v jednom okamžiku zbaví. Přichází vlna zklamání a nepochopení. A přichází emoce. Člověk se neubrání vzteku, pláči ani křiku. Připadá si trochu jako malé dítě, které nedostalo to, po čem touží. Nemá však smysl v sobě tyhle pocity potlačovat. Ony si totiž vždy najdou nějakou skulinku v naší duši, aby mohly dřív nebo později vyplout na povrch. Pokaždé, když se jim snažíme tyhle skulinky zazdít, potlačujeme samy sebe. Jsme ženy s emotivní podstatou, nebraňme se emocím, ať už jsou jakékoliv.
 
Je důležité si uvědomit, že emoce jsou naší součástí, proudí námi, rodí se uvnitř a tryskají na povrch. Člověk není bezduchý tvor, má duši a ta má své specifické projevy. Ženy jsou v tomhle směru ještě mnohem citlivější a emotivnost patří k jejich podstatě. Teprve když se mohou světu otevřít, být autentické ve svých projevech a cítit, že je okolí přijímá, mohou být doopravdy šťastné. Nevyčítejme si emoce. Právě naopak je přijímejme jako naší lidskou součást. Žijme s emocemi v souladu a tím i v souladu se svojí duší.
 
Včera večer mě zachvátila vlna pocitů zklamání. Místo toho, abych přiznala, jak moc se cítím zklamaná, rozhodla jsem se pocity před svým přítelem potlačit. Usmála jsem se a dělala jako, že se nic nestalo a všechno je v pořádku. Dlouho mi to ale nevydrželo. Emoce se nezadržitelně drala na povrch. Cítila jsem, že se neusmívám upřímně a uvnitř mě to hlodá. Pocity zklamání se nahromadily do proudu slov, která jsem k přítelovi pronesla. Ano, připadala jsem si jako dítě, které se vzteká, že nedostalo svou hračku. Přítel na mě nechápavě hleděl a já pocítila novou vlnu emocí pramenících z nepochopení. To mě ještě víc rozčílilo a přítele totálně odradilo a vrátil mi to zraňující poznámkou. Zklamaná, zraněná, nepochopená, nepřijímaná… co teď? Nezbývá, než se rozplakat. Emoce zklamání a zranění se vyplavují, ale stále to ještě není ono. Ležíme s přítelem ve tmě vedle sebe. A teprve až když mě přítel obejme a řekne mi, že mě miluje právě tak, jak jsem – to znamená ubrečenou, ufňukanou, rozcuchanou a s rozmazanými šminkami po celém obličeji? Tentokrát ho zase nechápu já, ale moje duše se osvobozuje a já cítím naprostou úlevu a pocit přijetí. A když se potom v noci milujeme, neubráním se dalšímu pláči, tentokrát s emocí štěstí.
 

Je to teda fuška mít doma takovou čarodějku. V jedné chvíli prská jako kočka, potom beznadějně pláče a nakonec je dojatá štěstím. Ale právě takové ženy jsou a měly by být ve své emotivní podstatě přijímané svým okolím. Někdy stačí jen obejmout a být tady pro ně.
 
Ženy a nejenom ženy, nebojme se mluvit o svých pocitech se svými blízkými, říkat jim, jak se cítíme a proč pláčeme. A nebojme se své emoce vyjádřit a otevřít se světu. Darujme svojí duši svobodu a dovolme si být samy sebou. Svět nás přijímá takové, jaké jsme. A tak jak jsme, jsme v pořádku.
 
Ze srdíčka
 
Petra P.