O vzteku a od-puštění

Děkuji svému vzteku. Děkuji mu za to, že mě nechává jako jiskřička světla nahlédnout tam, kam zrovna potřebuji, že mi odkrývá to, nad čím zavírám oči. Děkuji mu za to, že mě nutí pohnout se dál. Ten mocný nával energie, ten pocit bezpráví, ta chuť křičet – už se je před sebou nesnažím skrývat, potlačovat, usměrňovat, ta emoce je zde a má to svůj důvod. Jaký? Co mám dělat? Co je na čase změnit? Jaký krok je nutný udělat? Jakými iluzemi se v životě řídím? Jak se mohu ponaučit a stát se lepším, šťastnějším člověkem?

Vzpamatuji se z bolesti, z ublížení, načerpám novou sílu, budu na sebe hodná, ošetřím si rány, narovnám se a jdu dál. Jizvičky, ty zůstanou a to je dobře. Připomínají mi, že jsem to zvládla. Že jsem silná, že jsem zvítězila,  že jsem nezatrpkla, že jsem se neutopila ve vlastních pocitech, ale že jsem se poučila, že jsem zesílila, že jsem zmoudřela, že jsem dokázala (od)pustit, nechat to staré za sebou. Ono to tam vždycky bude, ale je to za mnou. S láskou zapomínám i pamatuji.

Více Slov štěstí si můžete přečíst zde.