Příčina a následek neexistuje

“Co když věci nejsou lineární a vázané na příčinu a účinek a čas?”
(S. Wolinsky, Kvantové vědomí, str. 140)
 
Cože?
 
Je přeci jasné, a ještě k tomu nás to učili ve škole, že akce je následována reakcí. Pokud
do něčeho strčím, ono se to začne hýbat. Když je na mě někdo ošklivý, bolí to. Pokud budu sedět v průvanu, nastydnu. Pouze těžkou dřinou a tvrdou prací dosáhnu nějakého výsledku.
 
Jednou, kdysi dávno, se někomu stalo, že nastydl. Nerozuměl tomu a tak začal pátrat
po možných příčinách. A tu si všiml, že zrovna před tím, než ucítil první symptomy nachlazení, seděl v průvanu. Spojil si tyto dvě naprosto náhodilé události v jednu (podle něho) jasnou souvislost a začal varovat své blízké, aby si nesedali do průvanu. Oni, neboť ho respektovali a věřili mu, začali toto pravidlo dodržovat a předávat ho z generace na generaci. Historický kořen tohoto “pravidla” je tak silný, že se ho nikdo nedovolí zpochybnit. Z nějakého důvodu však opomíjíme všechny ty případy, kdy jsme
v průvanu a nenastydneme a všímáme si pouze těch ojedinělých situací, kdy tomu tak je.
 
Dobrovolně se uzamykáme do nedychatelného prostoru iluze příčiny a následku. Jen proto že jednou kdysi někdo převedl svou subjektivní zkušenost do generalizující hodnoty a pravdy a roztáhl ji jako závoj nad všechny bytosti.
A tak na nás visí spoustu takových neprodyšných závojů. Nevidíme skrze ně vůbec nic a tápeme v bludišti pravidel, doporučení a pravd, které, aniž o tom víme, nejsou naše.
 
Tak například jeden můj kamarád mi nedávno řekl jednu takovou “pravdu”. “Ženy nosí vysoké podpatky, jen aby se zalíbily a přitom hrozně trpí. Já to na nich vidím.” Zeptala jsem se ho, zda má schopnost vidět kolemjdoucím do hlavy a znát jejich motivace, přání a životní příběh, zda má schopnost během zlomku sekundy nahlédnout do kontextů jejich myšlení. Je nabíledni že ne, neboť pokud by toho schopen byl, nikdy by nikoho a nic odsoudit nemohl. Ani vysoké podpatky ne.
 
Kde se v nás bere taková nepokora, že si dovolíme zevšeobecnit svůj dočasný náhled na svět a mít pocit, že my “víme” více, my lépe rozumíme, my máme tu “pravdu”.
 
Čtění moudrých knih a nabývání duchovního rozvoje z nás ještě nedělá lepší lidi. Dokonce ani hromadění zkušeností, cestování a meditace z nás nedělá čistší, moudřejší a osvícenější jedince. Naše názory netvoří naší osobnost, naše prožitky, naše emoce netvoří naší osobnost. Naše tělo také není naše osobnost.
 
Ono “já”, kterým opravdu jsem, je NIC. Žije v bezčasové a neprostorové sféře, kde se nic nehodnotí, kde se s lehkým, pokorným úsměvem pohlíží na svět neustálých změn, miliony názorů a preferencí jako na milé a zábavné divadlo. Mé “já” žije v dimenzi bez kauzality, bez příčiny a následku, neboť… “Čas a iluze minulosti, přítomnosti a budoucnosti nás drží lapené v síti omezené existence.” (S. Wolinsky, Kvantové vědomí, str. 137) A na to mé “já” nemůže přistoupit.
 
Mé pravé “já” miluje podpatky a miluje “flats”, baví ho jóga i salsa, čte duchovní knihy a také Joy, mé pravé “já” chodí nakoupovat a medituje, chechtá se a pláče, je autentické,
i když to občas bolí, miluje nové, originální impulzy i staré tradice. Mé pravé “já” je bez hranic, bez názorů,…
 
JEN BEZPODMÍNEČNĚ MILUJE ŽIVOT!
 
Děkuji.