Trénink intuice

Tak jako si při józe protahuji a posiluji své svaly, tak jsem začala, velmi aktivně, využívat, masírovat a trénovat svou intuici – onen dar, který míváme tendenci nevnímat a zanedbávat ve prospěch omezeného rozumu a logiky.
 
Rozum je sice omezený, ale jeho argumenty hlučné, až ohlušující (nebo spíše zaslepující). Intuice, ta jemná víla, volá tenkým, elegantním hláskem a nemá zapotřebí mě přesvědčovat, natož nutit provést jednou něco, co se rozumu vymyká. Dá mi šanci, ponechá mi svobodu volby, je na mě, zda ji vyslyším nebo ne. A pokud se rozhodnu ji ignorovot, nezlobí se za to na mě a to na rozdíl od rozumu, který má silně trestající tendenci.
 
 
Taaakže. Jak tedy na to? Jak posílit svou intuici a naučit se s ní aktivně pracovat?
(Život je pak zábavnější a kouzelnější)
 
 
Lekce číslo jedna.
Uvědomit si moment, kdy mi intuice jasně radila něco úžasného, já jsem to neposlechla (rozum mě zavalil asi 150 různými argumenty) a velmi se mi to nevyplatilo.
 
Příklad ze života č. 1:
Odcházím z hotelového pokoje, můj pohled padne na nové boty mojí maminky a intuice volá: “Dej je někam výš, aby je Bebe nerozkousala.”. Rozum mi však jasně dává pokyn, ať si pospíším, nemáme přece čas a to už vůbec ne na takové malichernosti. Konec si asi umíte domyslet samy – nové boty rozkousány.
 
Přílad ze života č. 2:
“Tudy nejezdi. Jeď druhou cestou.” zaslechla jsem jemné volání své intuice. Rozum křičel, ale ne, v žádném případě, poté vyjmenoval asi 10 důvodů, proč zrovna on má pravdu. Nechala jsem se ukřičet. Stalo se to, co bych opravdu nečekala (rozum toto opravdu předvídat nemohl, jak jsem řekla, je dost omezený). Na místě, kde normálně parkuji
v poklidu úplně sama, ráj mezi stromy, ptáci a kachničky, stálo asi 5 (podle mě ukradených) aut a asi 10 velmi nebezpečně vyhlížejících typů. Byla jsem nucena dělat, jako že jedu dál (vůbec jsem nevěděla kam) a potají se opodál nenápadně otočit a odjet – kam? No samozřejmě tam, kam mi původně radila má intuice.
 
 
Lekce číslo dva.
Vyhnout se lekci číslo 1. Uposlechnout svou jemnou intuici, bez argumentů a logických důvodů. Tento bod však skrývá jeden háček, který nás může snadno odradit od dalšího využívání hluboké moudrosti intuice. Uposlechnu-li totiž intuici, už většinou nezjistím, co “špatného” by se bývalo stalo, pokud bych ji neuposlechla. Bez hmatatelného, očividného důkazu se nám zdá, že jsme si intuici jen vymyslely, že se nám to zdálo, přítel to občas ještě dotáhne do konce, když řekne (velmi ironicky a procítěně) slovo “mystika”.
 
Vemte si příklad č. 2 z lekce č. 1. Pokud bych se řídila svou intuicí, copak bych někdy zjistila, že se na mém parkovacím místě usadil gang pirátů? Řekla bych
v autě: “Mám pocit, že bych měla jet horem.”. Proč? Protože prostě mám ten pocit. Následovalo by protočení očí (můj přítel), dojeli bychom na místo bez problémů (díky intuici) a žadný důkaz (gang pirátů) bychom neviděli. Jak bych potom mohla vědět, že jsem udělala velmi, VELMIIII dobře?
 
 
Lekce číslo tři.
Nenechat se odradit háčkem z lekce číslo 2. Díky lekci číslo 1 vím, že se vyplatí intuici poslouchat a hotovo. Nepotřebuji k tomu důkazy. Ozve se onen jemný vnitřní hlásek, který je napojen na nejhlubší moudrost a mimočasovou realitu, a já ho prostě uposlechnu. A vím, že jsem udělala dobře. Udělala jsem nejlépe. Začínám se napojovat na svou podstatu, konečně uznávám svou moudrost, dodávám si tím síly, odvahy a především víry! Víry, že vše je propojené, že vše má smysl, že efekt motýlích křídel existuje, že je vše kouzelné a já v tomto kouzlu žiji.

Děkuji.